Překlad výzvy GWEC (Global Wind Energy Council) k využití větrné energie při snižování emisí

Čas nabrat vítr do plachet pro cílovou rovinku před Kodaní

A je to tady. Rok 2009 je rokem, v němž se můžeme postavit největší výzvě této doby: klimatickým změnám. Světové velmoci, které se setkají v Kodani za pouhých šest měsíců, mají vysoké ambice. Je jimi pokračování dohody o klimatu které by mělo vstoupit v platnost v roce 2012. Tentokrát se jednání neomezí na ukazování prstem a konejšivá slova.

Oficiální návrh dohody je již na stole, jednání jdou plnou parou kupředu. Zda budou úspěšná, záleží na nás všech.

Ekonomická krize nemůže být využita jako výmluva vedoucí ke zpoždění tohoto procesu nebo jeho úplnému opuštění. Pokud tento úpadek slouží nějakému účelu, pak jím je příležitost k prosazení dalekosáhlých změn nutných k tomu, abychom se s klimatickými změnami vypořádali; varianta “obvyklého chodu věcí” se již sama vyřadila.

Toto období nenastalo proto, aby světové velmoci schovaly hlavu do písku – nebo do dlaní – ale aby ji zvedly a hledaly odpověď v silách které jsou nad námi. Možná nám zbývá málo času, nikoliv však možností volby. Technologie využití větrné energie se musí stát klíčovou částí řešení, které nás uchrání klimatických změn, a dodá ten tolik potřebný impulz ekonomikám zemí po celém světě. Již nyní větrná energie tvoří část spotřeby ve více než 70 zemích světa a ubírá se tou nejlepší cestou k tomu aby do roku 2020 ušetřila 10 miliard tun oxidu uhličitého. A toto je jen začátek.

Větrná energie se stala energií široce akceptovanou. Rok 2008 byl bezútěšným rokem pro globální ekonomiku, ale neuvěřitelným pro větrnou sílu. Ta se stala vévodící technologií výroby čisté elektrické energie v EU, přičemž ušetřila takové množství oxidu uhličitého, jako kdybychom z evropských silnic odebrali více než 50 milionů automobilů; Čína svou výrobní kapacitu ve čtvrtém roce provozu zdvojnásobila, a vítr je dodavatelem 42% energie o niž byla výroba navýšena v USA. Větrná energie potřebuje přestat být vnímána jako hračka; potřebuje být považována za to čím opravdu je: nelimitovaným zdrojem čisté energie, připravené se postavit vedle “ostřílených bojovníků” – uhlí, plynu a jaderné energie a pomoci kormidlovat člověka směrem k trvale udržitelné, nízkouhlíkové budoucnosti.

Zatímco fakta hovoří o vzrůstající síle a významu větrné energie, stálou tendencí vlád i veřejnosti je považovat obnovitelné zdroje spíše za jakousi vedlejší atrakci než za hlavní bod programu.

Pochopení skutečného potenciálu obnovitelných energetických zdrojů, především větru, by mohlo přesvědčit vlády – a obyvatele – průmyslově rozvinutých států, aby přestali sedět na dvou židlích, a zavázali se k zásadnímu snižování emisí, potřebnému k tomu, abychom se mohli vypořádat s klimatickými změnami. Pevný závazek ke snižování emisí by pak přesvědčil soukromé investory pokračovat v podpoře rozšíření větrné energie, aby mohla zcela naplnit svůj potenciál.

Soukromí investoři již dokazují svůj hluboký zájem o větrnou energii. V roce 2008 bylo na světovém trhu prodáno zařízení pro instalaci větrných turbín v hodnotě překračující 36 miliard euro. Investoři do čisté energie jsou připraveni se angažovat daleko více, avšak očekávají, že vlády prokáží schopnost dostát dohodě, která by s rokem 2012 měla nabýt platnosti, a vytvoří jasný a stabilní politický rámec. Kodaň by se měla stát oním zlomovým bodem, předznamenávajícím éru, v níž se celosvětově zintenzívní rozšíření větrné energie. Je potřeba aby si vlády uvědomily, že další zdržení a nejistoty ohrozí investované miliardy a vznik nespočetného množství pracovních příležitostí – což si za současné ekonomické situace nemohou dovolit.

Stěžejním opatřením nutným k ukončení této nejistoty je dohoda průmyslově rozvinutých států o snížení uhlíkových emisí. Vzájemné svalování viny mezi bohatými a chudšími státy, které předchozích patnáct let ohrožovalo každou diskusi o klimatu, musí přestat už proto, že od konce studené války došlo ve světě k mnoha změnám, a rychle se rozvíjející ekonomika Číny, Indie a dalších zemí změnila rozložení sil ve světové ekonomice k nepoznání.

Průmyslově vyspělé státy se musí přiznat ke svému podílu zodpovědnosti a zasadit se za nové právně závazné cíle pod vlajkou Kjótského protokolu. Vědci se shodují v tom, že abychom mohli zamezit nejhorším důsledkům klimatických změn, je nutné aby tyto cíle byly do roku 2020 o 25%–40% nižší než v roce 1990.

Vzhledem k faktu, že nám zbývají pouhé měsíce, je dosažení tohoto cíle velmi nejisté, především pak z toho důvodu, že státy si musejí udělat jasno ohledně svých cílů pro snížení emisí dostatečně dlouhou dobu před kodaňským jednáním. EU promarnila velkou příležitost na Poznaňské konferenci o klimatu v roce 2008, kdy včas nepředložila svůj impozantní legislativní plán a USA, Kanada, Austrálie, Japonsko i Rusko taktéž přijely s prázdnou.

Kodaň nesmí být přivlastněna a zneužita jako tribuna pro hlásání vnitrostátních slibů jednotlivých zemí; je nutné aby sem státy přijely připraveny vložit důvěru, spolupracovat a postoupit kupředu. Největší výzva této doby nesmí být odbyta dohodou těžce oslabenou kompromisy.

Vítr již vane tím správným směrem; náskok si drží Evropská unie se svou dohodou o snížení emisí o 20% oproti roku 1990, kterého by chtěla dosáhnout do roku 2020, přičemž přislíbila hodnotu zvednout ke třiceti procentům pakliže bude uzavřena mezinárodní dohoda. Ve snaze napomoci dosažení toho cíle, EU přijala návrh zákona o obnovitelných zdrojích energie, který zahrnuje povinné cíle pro všechny členské státy tak, aby do roku 2020 bylo v Evropské unii 20% energie získáváno z obnovitelných zdrojů.

Ve většině dalších průmyslově vyspělých zemí dosud věda a lidský rozum nezískaly převahu nad politikou. Spojené státy a Austrálie se stále ještě vzpamatovávají z let bouřlivého odmítání; nové vlády obou zemí nyní rychle schvalují své politické programy týkající se klimatu a energie, ve snaze vše stihnout do jednání v Kodani.

Americká Sněmovna reprezentantů právě schválila „zákon o americké čisté energii a bezpečnosti“, který zahrnuje redukce uhlíkových emisí o 17% oproti hodnotám z 2005, ke kterému by se stát měl dopracovat do roku 2020. Toto snížení ovšem představuje posun o pouhá 3-4% v porovnání s hodnotami v roce 1990. Výše zmíněný návrh, který je vzdor svým nedostatkům tím nejambicióznějším plánem jaký kdy byl ve Spojených státech projednáván na celostátní úrovni, si nyní razí cestu do senátu, kde jej ovšem čekají velice nejisté vyhlídky. Nicméně stále je možné, že se Obama v prosinci stane prvním americkým prezidentem, který na mezinárodní konferenci o klimatu dorazí s oporou ve svých vlastních zákonech, které mu tak poskytnou pevnou půdu pro jednání o mezinárodních plánech.

Spojené státy již neobsazují poslední příčku. Tam se ocitla Kanada, která dostala přezdívku “ohromná fosílie” poté, co předložila svůj bezvýznamný cíl snížit do 2020 emise o 20% oproti hodnotám z roku 2006, čímž by se přiblížila svým emisním hodnotám z roku 1990. Kvůli navržení podobně nízkého cíle – snížení o 15% oproti stavu v roce 2005 - bylo na červnovém jednání v Bonnu zkritizováno Japonsko, jehož plán by ve výsledku znamenal redukci o pouhých 8% vzhledem k hodnotám v roce 1990, tedy o nicneříkající dvě procenta více než požaduje současná směrnice Kjótského protokolu.

Podstatné snížení emisí do roku 2020 je zcela nezbytnou záležitostí. Některé státy se přesto zaměřují na rok 2050, ačkoliv to znamená příliš veliké zpoždění. IPCC (Mezivládní panel ke klimatické změně) se jasně vyslovil, že je nutné, aby emise kulminovaly a začaly klesat již během následujícího desetiletí, mají-li mít možnost ustálit přírůstek na průměrné teplotě planety Země mezi 2 – 2,4°C, a uchránit nás tak před klimatickou katastrofou.

Při časovém plánu do roku 2020 se okamžitá transformace našich energetických systémů stává absolutní nezbytností. Síla větru je jediným dokázaným bezemisním zdrojem energie, který je nyní připraven pro rychlé celosvětové využití.
Takzvané “čisté uhlí” - jinak také technologie zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) – není prověřená a i v případě, že by skutečně dosáhla snižování emisí, její uvedení do běžného provozu by bylo otázkou mnoha let. Měli bychom se přestat upínat na uhlíkatá paliva a začít investovat do skutečných alternativ, aniž bychom museli slevit z plánů a ponechat si “otevřená zadní vrátka”. CCS je zářným příkladem snahy aby se “vlk nažral a koza zůstala celá”, a spolu se značně zavádějícími hovory o nových jaderných elektrárnách jakožto řešení klimatických změn představuje nebezpečné odvádění pozornosti špatným směrem.

Čas nutný pro uvedení do provozu je rozhodující; může trvat celá desetiletí – nemluvě o miliardách dolarů – než dojde ke schválení a vybudování uhelné, plynové či jaderné elektrárny, zatímco v případě větrné farmy jde řádově o měsíce. Máme technologii, investory připravené se angažovat, a podle průzkumů mínění je veřejnost větrným elektrárnám velmi příznivě nakloněna: jedinou překážkou je politická vůle věc uskutečnit.

Vlády již přestávají být hluché ke skutečnosti, že energie větru skutečně funguje. Několik států směruje do daného odvětví podpůrné finanční injekce a vítá nové zelené pracovní příležitosti a možnosti, které tato oblast nabízí. Podpůrný balíček Spojených států představuje investici 150 miliard dolarů do obnovitelných zdrojů energie v průběhu deseti let, a mohutné částky investují také Čína, Indie a Evropa. Americké ministerstvo energií předložilo reálný scénář, podle něhož by vítr měl být do roku 2030 dodavatelem dvaceti procent domácí produkce energie. Nyní je potřeba, aby se tato vzrůstající důvěra ve větrnou energii převedla v ochotu se zavázat ke snižování emisí. Výmluv již bylo dost a času není na zbyt.

Zakončeme tedy toto desetiletí v příjemném duchu a pojďme vyplout do roku 2010 za nápěvu písně Nádherná Kodaň. Naše velmoci mají šanci ze sebe konečně setřást ničivé a rozdělující síly, dědictví 20. století, a zahájit novou éru spolupráce a trvale udržitelného rozvoje. Jen musíme napnout plachty vstříc větru.