My o OZE, oni o...

Polemika

Charakterizovat dnes obnovitelné zdroje energie (OZE) jako nějaký experiment, který nemá budoucnost, je podobné, jako kdyby někdo před třiceti lety radil Stevu Jobsovi, aby už toho kutění s Applem nechal, protože budoucnost přece patří zcela jasně psacím strojům a logaritmickým pravítkům.
Něco takového se ovšem Julii Hrstkové v jejím komentáři (HN 23. 5.) povedlo. V souvislosti s evropskou a zejména německou „protijadernou panikou“ napsala: „Pokusy s obnovitelnými zdroji stejně jako návrat k uhlí jsou viditelně slepými uličkami.“
Tento mýtus o obnovitelných zdrojích energie žije v Česku velmi silně. Má několik základních poloh: přesvědčení, že z OZE dostatečné množství energie vyrobit nelze. Navazující jistotu, že i kdyby to šlo, je stejně black out nevyhnutelný, protože sluníčko nesvítí pořád a ani vítr stále nefouká. A konečně specificky českou zkušenost z boomu solárních elektráren: jestli jsou OZE k něčemu dobré, tak k tomu, aby si na nich podnikatelé namastili kapsu bez ohledu na to, jaký to má smysl v energetice, nakolik to zabírá zemědělskou půdu a hyzdí krajinu
Začněme od té poslední kritiky. Boom solárních elektráren byl u nás opravdu nezvládnutý a podle míry paranoie a náklonnosti ke konspiračním teoriím můžeme přemýšlet o tom, zda šlo o to, aby na tom někdo vydělal, nebo byly příčinou jen „normální“ manažerské chyby. Jisté je ale jedno: za hloupost úředníků nebo vychytralost politiků obnovitelné zdroje energie nemohou.
Druhá věc je asi ještě jasnější: Německo odhaduje, že bude z OZE vyrábět do poloviny století 80 % elektřiny, za deset let bude průměr EU zřejmě vysoko překračovat 20 % a v Dánsku už dnes vyrábějí přes 20 % elektřiny větrné elektrárny. Dynamiku odvětví charakterizuje dvouciferný růst a byznys je to v řádu stovek miliard eur. Ne, to nevypadá jako pokus, který nikam nesměřuje.
A přes všechnu skepsi to platí i pro Česko. Bez ohledu na to, že nárys naší Státní energetické koncepce s 20 % OZE v roce 2050 vypadá ve srovnání s ostatními zeměmi EU jako návrat do pravěku. Vědečtější studie totiž ukazují úplně jiný potenciál: například dnes už téměř legendární zpráva Pačesovy komise, kterou nelze podezřívat ani z nejmenších sympatií k jakémukoli ekologickému aktivismu, počítá až se 70% podílem OZE na výrobě elektřiny v Česku.
Nejnáročnější je třetí námitka: mají-li OZE zajišťovat většinu výroby elektřiny, musí projít zásadní změnou i rozvodné sítě. Jenže koncept „chytrých sítí“, které umožní skladovat energii a vyvažovat výkyvy mezi nabídkou a poptávkou, už také není žádným sci-fi, nýbrž odvětvím, se kterým vyspělé země počítají a do něhož investují ohromné částky.
Nabídka volby je vcelku přehledná: můžeme si ponechat svoje mýty, nebo spolu s vyspělými zeměmi stavět energetiku na nových základech. To první dnes stále jasněji vypadá jako pokus, který nemá žádnou budoucnost.

Zdroj: Hospodářské noviny - Názory, Michal Komárek