Kam vítr, tam stožáry, vrtule a gondoly

Loni byly v Evropě instalovány tisíce nových větrných elektráren. U nás ani jedna, přičemž současný počet zhruba dvou stovek má instalovaný výkon okolo jednoprocentního podílu na domácí výrobě energie. Nejde však o to, zda a proč jsme v instalaci větrných elektráren zaspali, ale jak se české firmy mohou uplatnit a již uplatňují na domácím i zahraničním trhu. Výroba větrných elektráren tvoří pevně svázaný výrobně-dodavatelský řetězec, který se podobá jiným globálním řetězcům, například v automobilovém průmyslu. Hlavním heslem je pravidelnost dodávek ve velkých objemech v režimu just in time, právě včas, kdy i krátkodobý výpadek jedné z komponent může způsobit kolaps celého řetězce, což je spojeno se značnými finančními ztrátami a mnohdy i s krachy zavedených společností.

Zatímco automobil si koupíte a hned s ním jezdíte, větrné elektrárny musíte nejdříve někde postavit a připojit na rozvodnou síť, což je mnohem složitější proces, ještě složitější než u solárních elektráren, ať už jde o domácí fotovoltaiku, nebo rozsáhlejší „sluneční parky“. V tomto ohledu je Česko zcela soběstačné – fungují zde zavedené developerské firmy, které nejprve na základě větrné mapy vypracované Ústavem fyziky atmosféry Akademie věd ČR vytipují vhodnou lokalitu a poté jednají s úřady a místními samosprávami, zajistí posudky dopadů na životní prostředí, stavební povolení a další nezbytné záležitosti.

A nakonec pomocí výběrového řízení vyberou zhotovitele – firmu, která větrnou elektrárnu nejen vyrobí, ale i v dané lokalitě postaví. Samotnou stavbu provádějí místní subdodavatelé disponující potřebnou technikou pro zemní i výškové práce. V této oblasti nemáme prakticky žádný problém, funguje zde totiž několik zkušených společností, jako je APB Plzeň, které podobné práce provádějí i v sousedních zemích. Snad jediný problém do budoucna může představovat dostupnost stavebních materiálů jak na základové desky (šest metrů hluboké betonové těleso o ploše 25 krát 25 metrů), tak na první stupně nosného stožáru z betonu a obslužné pozemní komunikace v délce mnoha kilometrů. Přitom v uplynulých 20 letech u nás nebylo otevřeno žádné nové ložisko štěrku a písku a v těch současných pomalu, ale jistě docházejí těžitelné zásoby. Neznamená to automaticky, že by se kvůli tomu v budoucnu musela zastavit stavební činnost, tyto materiály se dají dovézt odjinud, jen to instalaci větrných elektráren prodraží.

Hlavní hybatel proměny

Otázka ceny je ovšem klíčová jak v instalaci, tak ještě mnohem víc ve výrobě samotné větrné elektrárny. Ta se skládá z mnoha komponentů – nosného stožáru/tubusu, vrtulových listů a otáčivé gondoly s generátorem proudu a mnoha dalších zařízení. A zde přichází na řadu globální dodavatelský řetězec, který se za uplynulých deset let markantně proměnil. Z někdejších desítek výrobců kompletních větrných elektráren zbylo na evropském trhu jen pár velkých hráčů, jako jsou dánský Vestas, španělský Siemens Gamesa, francouzský GE Renewable Energy či německý Enercon a Nordex SE, které patří mezi nejvýznamnějších prvních pět.

Hlavním hybatelem této proměny byla nutnost významně snižovat výrobní náklady, jak postupně končily velkorysé programy státních podpor a dotací, aby byla zajištěna návratnost investice v rozumném čase – výroba a instalace průměrné větrné elektrárny se pohybuje dnes v řádech vyšších desítek milionů korun. Kvůli tomu byly přesunuty některé části výroby do zemí s takzvanou komparativní výhodou, jako jsou Čína nebo Indie, kde jsou levnější vstupní suroviny i pracovní síla. Mnoho velkých výrobních společností se proměnilo prakticky jen na montovny nakupující různé součásti po celém světě, mnoho subdodavatelů dílčích součástí muselo investovat do zvýšení objemu své výroby a začít se spoléhat pouze na jednoho či dva velké odběratele. To sice v důsledku přináší zlevnění výroby, ale i značná rizika.

Citelně zasáhla tento výrobní řetězec koronavirová pandemie, protože vypadly výrobní a přepravní kapacity v Číně, i válka na Ukrajině a s ní související energetický šok, kdy mnohé firmy měly dlouhodobě dohodnuté kontrakty – sice měly v jejich rámci podepsanou takzvanou eskalační formuli, kdy se dá s cenou „manévrovat“ v řádech jednotek procent, ale ceny některých vstupních materiálů, jako je ocel, se zvýšily až o 300 procent. Jsme sice země s dlouhou průmyslovou (strojírenskou) tradicí, ale přece jen malá, s omezenou kapacitou výroby.

Jak se tedy můžeme úspěšně začlenit do tohoto globálního řetězce? Na jedné straně tuhého, kde se vše děje v režimu just in time, což znamená dodržovat časovou spolehlivost dodávek velkého objemu zboží s nízkou marží, kde i výpadek pár dnů může být kvůli smluvním pokutám pro danou firmu likvidační, a na druhé natolik křehkého, že se celá výroba zastaví kvůli jediné součásti, jak tomu bylo u čipů pro automobilky, a postihne to všechny společnosti v daném řetězci.

Česká stopa

Jednou z tuzemských společností, která se minulosti pokoušela prorazit v kompletní výrobě větrných elektráren, je česká firma Wikov. Ze svého původního záměru sice nakonec ustoupila, ale stále představuje jednu z významných českých stop i ve větrných elektrárnách – vyrábí převodovky, ozubená kola a další komponenty precizního strojírenství pro různé průmyslové aplikace, od kolejových vozidel přes obráběcí stroje až po elektrárny včetně větrných. „V roce 2006 jsme založili divizi Wikov Wind, jejímž cílem bylo stavět kompletní větrné elektrárny. Developerský trh byl ale u nás v té době ještě v plenkách, státní podpora byla a vlastně stále je nulová, a přestože jsme měli veškeré know-how i kapacity, nakonec se nám podařilo dokončit jen tři projekty v Česku. Měli jsme i další slibně rozběhnuté projekty v zahraničí, jenže ani ty se nepodařilo uskutečnit,“ říká Antonín Růžička, generální ředitel společnosti Wikov.

A dodává: „Přišli jsme s inovativní technologií a dnes se ukazuje, že jsme předběhli dobu. Jenže projekty větrných elektráren jsou financované bankovními úvěry a kryté pojišťovnami, které pro poskytnutí finančního krytí vyžadují,reference‘, tedy příklady podobných, dlouhodobě fungujících rentabilních projektů. Což je v případě nových technologických řešení nemožné. Nejen z toho důvodu jsme si nakonec raději zachovali různorodé portfolio výroby průmyslových převodovek a nestali jsme se jen dílkem v dodavatelském řetězci pro jeden typ velkoobjemové výroby, který by následkem jedné, byť dočasné krize, mohl definitivně skončit.“

Jeho pohled potvrzuje i Jiří Tatíček, výrobní ředitel a prokurista firmy Siag, jež vyrábí segmenty věží větrných elektráren, vestavby větrných elektráren a gondol a další komponenty pro hlavní výrobce větrných elektráren po celé Evropě: „Jednali jsme o možnostech zamluvení velké části našich výrobních kapacit na několik let dopředu pouze pro určité výrobky od jednoho zákazníka, ale znamenalo by jít do značného rizika, pokud by došlo k neočekávaným poklesům či výkyvům jednotlivých zakázek, což nebylo z pohledu kompenzací zákazníkem uvažováno.“ V zásadě přichází v úvahu několik hlavních strategií, jak se český průmysl může zapojit do globálního dodavatelského řetězce výroby větrných elektráren – buď se stát jeho plnou součástí, ovšem s tím rizikem, že následkem jeho nečekaného zadrhnutí zkrachují, což se stalo například společnosti Pilsen Steel, ačkoli tam hrály roli i důvody na straně ruského vlastníka. Nebo se zaměřit na takzvané výklenkové trhy se specifickými aplikacemi, které se vyrábějí v menších množstvích desítek až nižších stovek kusů, bez nutnosti vysokých investic.

Popřípadě provozovat v rámci dodavatelského řetězce výrobu drobnějších, ale nezbytných součástí – například jako firma Atast Náchod vyrábějící chladicí motory agregátů větrných elektráren a motorky nastavující úhel listů podle aktuálního proudění větru nebo ve stylu českých dceřiných firem zahraničních výrobců, jako jsou Bohemia Rings, která dodává ložiska do součástí pro otáčení gondoly a pro náklony listů, SKF CZ vyrábějící mazací systémy pro ložiska, Dopag s technologiemi aplikace pryskyřic, lepidel a gelcoatu na listy rotorů nebo Helukabel zajišťující kabely po elektroinstalace a napojení na rozvodné sítě.

Konkurenceschopnost

Součástí této strategie by však mělo být také posílení výzkumu a vývoje a určitá předvídavost. Důsledky přesunu výroby do zemí s komparativní výhodou začínáme pociťovat až nyní. „My sami jsme prodali velké množství licencí na výrobu převodovek do Číny,“ říká Antonín Růžička. A pokračuje: „Coby evropský výrobce s inovativními technologiemi máte jen dvě možnosti – buď si budete úzkostlivě střežit své know-how a technologie a do těchto zemí nebudete nic dodávat, jenže pak je vám to celé k ničemu, protože nic ve významnějším objemu nevyrobíte, neprodáte, a tudíž ani nevyděláte na další investice, nebo zužitkujete, co jste vyvinuli, a prodáte licence na výrobu třeba do Číny, přestože víte, že to nebude mít dlouhé trvání.“

Čínský protekcionismus funguje na principu, že se s otevřenou náručí vítají zahraniční firmy disponující nejen financemi, ale především know-how. Jakmile však tamní státní firmy nabydou jistotu, že licenční technologie samy zvládnou, začnou si klást podmínky na základě podílu domácí výroby. Ten zvyšují ad absurdum – i když je daný výrobek kompletně Made in China a stoprocentně z domácích vstupních surovin, není považován za domácí produkt, pokud je vyroben v závodě zahraničního investora. Tímhle „šalamounským“ způsobem byly ze země v uplynulých letech vyhnané všechny západní společnosti, včetně výrobců větrných elektráren. Ale stále existuje řešení – být vždy o krok či víc napřed jak v technologickém výzkumu a vývoji, tak ve výrobě.

Bohužel u nás jsme v této oblasti zaspali několik desetiletí. Nejbolavější „Achillovu patu“ pro české výrobce komponentů pro větrné elektrárny představuje rostoucí nedostatek kvalifikované pracovní síly ve výrobních závodech, s nímž se dnes potýkají všichni výrobci ve strojírenství. „Profese, které potřebujeme pro výrobu, jsou poměrně kvalifikované, jenže žádné učiliště dnes nenabízí obory, jako jsou valcíř, palič nebo svářeč automatizovanými stroji a roboty,“ popisuje situaci Jiří Tatíček, výrobní ředitel společnosti Siag, která vyhledává pozice s možností zaškolení i pro pracovníky z jiných oborů.

A Antonín Růžička dodává: „Problémem je, že i v odborných školách je dnes málo zdatných učitelů i oborů reflektujících nejnovější vývoj technologií.

I když školíme pracovníky z příbuzných oborů, velká část to nezvládne a po půlroce odejde, což pro firmu znamená zmaření času i peněz.“

Mnohé domácí firmy, které prošly nekompromisním sítem globálního trhu, prokazují, že jsou konkurenceschopné a životaschopné v rámci přísných podmínek dodavatelských řetězců jak ve výrobě, tak ve vývoji komponentů větrných elektráren. Postrádají však smysluplnou podporu a součinnost státu nejen z hlediska podpory vzdělávání.

Možná se blýská na jiné, lepší časy, když ne zatím ve vzdělávání, pak alespoň v jiné palčivé oblasti surovin a energií, alespoň podle vyjádření Bohuslava Čížka ze Svazu průmyslu a dopravy: „Plán Evropské komise na podporu výroby komponent nebo i hotových výrobků pro moderní energetiku v Evropě je reakcí na současné geopolitické dění, na rizika závislosti v důležitých oborech a oblastech, kdy se nelze spoléhat na jeden region či dodavatele. Z bezpečnostního i ekonomického hlediska dává záměr smysl, s konkrétním zněním ale úplně spokojeni nejsme. Návrh nyní studujeme a konzultujeme se členy. Obecně podporujeme větší využití zdrojů surovin Evropy či zrychlení povolovacích procesů. Potřebujeme také diverzifikovat obchodní možnosti dodávek surovin.“

A dodává: „Není jasné, jak moc do hloubky dodavatelských řetězců se má jít, tedy zda seznam podporovaných výrobků není příliš omezený, a potřebujeme vidět i konkrétní opatření pro praxi.

Dlouhodobě voláme po systémovém řešení na posílení konkurenceschopnosti firem. Vysoké ceny energie z uplynulého roku evropské firmy z hlediska celosvětové konkurence poškozovaly. Společně s velkou byrokracií to z Evropské unie nedělá vhodné místo pro soukromé investice.

Pokud ale chceme, aby zahraniční firmy v Evropě investovaly, musíme jim vytvořit podmínky. I jen zjednodušení nebo zrychlení povolovacích procesů je dobrý start.“